Velmi vzácná medaile Jana Filipa Holzhaussera, signovaná na rameni I.P.H., s vyobrazením Adama St. Naruszewicze a Macieje K. Sarbiewského.
Averz: poprsí obou básníků vpravo, pod nimi nápis POETÆ.
ADAM NARUSZEWICZ N MDCCXXXIII MAT SARBIEWSKI M MD CXL (Adam Naruszewicz narozen 1733. Maciej Sarbiewski zemřel 1640).
Reverz: šestiřádkový nápis v ornamentálním věnci, dole pod věncem MDCCLXXI.
QUO NON PERTINGET, COEPTANS, UBI DESIIT ILLE! S.A.R.F. F. (kam nedosáhne ten, kdo začíná tam, kde stojí).
Stříbro, průměr 44 mm, hmotnost 37,91 g
Edward Raczyński o tomto předmětu píše následující: "Mateusz Kazimirz Sarbiewski se narodil v plockém vojvodství v roce 1595. Poté, co se stal jezuitou, byl po nějaké době poslán do Říma. Oblíbil si starožitnosti a seznámil se s nimi pod vedením mužů, kteří se v nich vyznali lépe. S vlastní učeností se seznámil tak dobře, že v tomto hlavním městě křesťanství musel vyučovat zákony literatury.
Nejvýznamnější knížata mu ochotně projevovala úctu. Urban VIII. si ho velmi oblíbil; povolal ho na pomoc, aby uhladil a sepsal církevní hymny, které zůstaly v breviářích; věnoval mu vavřínový věnec, a když po návratu do Polska líbal papežovi nohy, sám mu na krk pověsil drahý zlatý numismatický symbol. - Ve Vilniusu se ujal katedry výmluvnosti a filozofie a byl obklopen četnými studenty. Když získal doktorát teologie, Vladislav IV. ho poctil prstenem sejmutým z prstu; tento signální prsten se v akademii používal k podobným ceremoniím až do nedávné doby. V Krosách v Žamonii byl učitelem rýmovaného umění; hora porostlá stromy, zvaná Miedziokalnia, mu byla obzvláště milá; často se tam procházel, rád tam odpočíval, skládal nesmrtelné básně a vyřezával je na duby, jak vyprávějí legendy o starých lidech žijících na tom místě. - Král Vladislav ho učinil svým kazatelem; byl mu příjemným společníkem v životě, na lovu i na cestách k bádenským horkým pramenům. - Ať už byl u dvora, nebo v klášterní cele, vždy měl po svém boku příkladné spisovatele, jmenovitě Horáce, Vergilia a Pindara; hledal a nacházel v nich potravu pro svou duši a osvěžení svých myšlenek. Měl je tak rád, že je četl desítkykrát; to je zaznamenáno jeho rukou na exempláři Aeneidy v drohčinském klášteře. U své postele měl stolek a vše pro psaní připravené, aby mu neunikla žádná báseň, která ho napadla uprostřed bezesné noci. Jeho rýmovaná díla, vydaná v mnoha zemích tiskem, ho řadí mezi nejlepší spisovatele. Opěvuje: svaté Páně, Matku Boží, hlavy církve, panovníky Evropy; povzbuzuje k znovuzískání říše Východu; chválí činy Zikmunda III. a vítězství Ladislava IV. a hlásá věrnost Gdaňsku, Chodsku a dalším krajanům, zbožňuje Římany. V roce 1640 se odebral na věčnost (a).
Adam Naruszewicz z rodičů usazených v Pinsku se narodil v roce 1733, v patnáctém roce života vstoupil do řádu Jména Ježíš. Povzbuzen štědrostí knížete Czartoryského, litevského kancléře, mohl navštívit Violy, Francii a Německo. Po návratu do Polska přednášel poezii na vilniuské akademii; po převelení do Varšavy vyučoval šlechtickou mládež v jezuitském klášteře. Pod ochranou knížete Adama Czartoryského, generála podolských zemí, byl uveden mezi bohaté a dvorské kruhy. Stanislav August si ho oblíbil a po zrušení jezuitů ho postavil po svém boku; chtěje ho povznést a jeho osud zase povýšit, učinil ho koadjutorem smolenského biskupství, písařem v. Vyznamenal ho polskými řády, připomněl ho touto medailí a umístil jeho bronzovou bustu v sále věnovaném jeho nejslavnějším rodákům. Když už mluvíme o rýmovníkovi, nebudu zde uvádět další díla; máme čtyři svazky jeho vlastních básní. Vděčný králi a svědek neštěstí země strávil poslední dny svého života v Janově, tehdejší biskupské rezidenci. Zemřel tam 6. července 1796.
Mezi Sarbiewskim a Naruszewiczem jsou podobnosti, rozdíly i velké rozdíly. Ty považuji za nutné ukázat, takříkajíc míru jejich geniality.
Oba Poláci, stejný mocný řád, chytající se lidí, nad jejichž čelem a mladistvým věkem září hvězda budoucnosti, je přitáhl do svého okruhu; oba, aby se plněji zdokonalili, navštívili cizí země, téměř stejné; oba měli dostatek ochránců, v hlavním městě, na královském dvoře, a měli dostatek prostoru pro rozvoj svého talentu. Oba byli básníci a lyričtí básníci.
Sarbiewski psal latinsky, Naruszewicz polsky, o dvě století dříve než jeho první následovník. To vše však znamená méně, rozdíly staletí jsou v tomto ohledu, nepatrném, téměř nepřekonatelné. - Dub Římanů i polský dub jsou oba zelené, jejich větve se široce rozprostírají, jejich vrcholky sahají až k oblakům, jejich kořeny sahají do nitra země. Znovu se zrodí duch Pindara, Horáce a za dva tisíce let skutečného básníka. - Sarbiewski myslel polsky, zatímco zpíval loutnu v jazyce Říma; tím větší zásluha, že překonal i tuto obtíž a všechnu sladkost, půvab a harmonii svých formulí vlil na stránky u Visly.
Četl jsem oba spisovatele s hlubokou rozvahou, abych si je osvěžil v paměti, a zdá se mi, že to nebyla příliš šťastná myšlenka spojit Sarbiewského a Naruszewicze dohromady: prvek života v jednom i v druhém, vůbec se nelišící stylem a barvou.
Je-li pravda, že poetae nascuntur ... Sarbiewski se narodil jako básník; stráviv v sobě klasiky svého druhu, vzdělán a uchvácen, stal se básníkem-poetou; v hlavním městě kdysi, nyní křesťanského světa, povolán k práci, povzbuzován hlavou církve, stal se náboženským bardem; jako Polák bardem národním. Nemohl ho inspirovat pohled na Jana Karola Chodkiewicze, již vítězného, navštěvujícího školy, socha tohoto hrdiny v Medicejské zahradě, laskavost krále, který ho svedl dohromady, nádhera a sláva jeho rodné země? Tak mluví k nám o nás, nabádá občany Polska a Litvy k svornosti, cizince ctí svou říkankou, nebo konečně zpívá o kobylce: Jako Horác, vznešený, filozofický, jako Horác, sladký a něžný. S jazykem tak ornamentálně srozumitelným, potkávaje ho na polích Elysia, podal jeho předchůdce pravděpodobně bratrskou ruku svému důstojnému nástupci.
Zda by se Naruszewicz, ponechán své vlastní vůli, oddal básnickému vytržení, si netroufám říci. Žil za vlády Stanislava Augusta; v něm našel dobrodince. Tento král měl více než kterýkoli jiný trnovou korunu. Vzkřísil vědu, obklopil se učenci, alespoň v tom nenašel odpor, snažil se ulehčit si starosti a cítil, kolik by toho dokázal udělat pro svou slávu a pro dobro země. Naruszewicz, který mu nebyl cizí, si řekl: "Musíš být básníkem!" A stal se jím; sklonil pero k zakončení, k míře básně, nadýchal se stylu, učinil ho mytologickým, erudovaným, slova, která skládal, ztučnil a otupil, a vycházeje z dosti tvrdé prózy, kterou měl rád, stal se básníkem. Pocit vděčnosti, snad inspirovaný dvořanstvím, mu usnadnil bavit svého pána poezií, oslavovat jeho slavnostní dny, oplácet čtvrteční večeře, příjemně a užitečně se bavit, naplňovat své psaní, inspirované králem, a získávat si pánovu přízeň. Koneckonců jako osvícenému a horlivému ve své práci mu nelze upřít možnost stoupat a vskutku létat výš.
Komu by měla být dána přednost? Odpověď je snadná. A emblém medaile příliš krutý, Sarbiewského zraňující. Není to bard, který napsal více, jemuž se dnes tleská, ale ten, který přežil staletí, jehož si váží nejen otcové ve svém nadšení, ale i jejich vnuci, kteří k tomu nedospěli. Naruszewicz, stavitel slov, abychom použili výrazu bušící balvan na balvan, si osvojil toskánský řád; Sarbiewski, tvůrce přitažlivých myšlenek a tvarových ornamentů, obléká každou svou stavbu do korintských sloupů. První je básníkem rozumu, druhý citů a srdce. Z těchto důvodů, zatímco jeho předchůdce si získal evropskou slávu a stále ji opatruje, jeho nástupce, básník dvorské pověsti ve svém věku, téměř neznámý za hranicemi Chrabrého, bude postupem času stále více ztrácet na věhlasu.
Vždyť když byl Naruszewicz oslavován jako básník, měl být postaven po bok Krasického. Snáze by se ukázali jako dvojice, souběžná, i když tak odlišná: ten hřmotný, hromový; ten milý, hovorový, sympatický. V Naruszewiczově poezii prosvítá Tacitus, tolik vliv našeho oblíbeného spisovatele je mimovolný; u Krasického Voltaire, ale Voltaire ne ten virulentní, hrubý, komunální, posměvačný, ale spíše ten zdvořilý, vyššího původu a vzdělání, s laskavostí, humorem. Jako první měli najít napodobitele; po vzoru Michelangela a Rafaela si každý z nich měl založit vlastní školu. Příznivci prvního: Trębecki a Woronicz; ke Krasickému vzhlíželi chytrý a kousavý Maďar, uhlazený Szymanowski, veselý a příslovím bohatý Zablocki a uhlazený, často plačtivý Niemcewicz.
Byli bychom raději, kdyby byl Naruszewicz vyznamenán medailí jako historik; zde získal spravedlivější a důkladnější slávu; zde, ve svých začátcích (protože Czacki Tadeusz zemřel brzy), nemusel mít soupeře, který by zastínil jeho zásluhy, který by ho předčil."
